Lifelover, Konkurs, post-punk black metal, 2008, Avantgarde Music, Švédsko, www.lifelover.se
Black metal pro odvážné posluchače s naprostou eliminací metalové složky, to jsou Lifelover. Poslední album "Konkurs" jsem po zveřejnění dvou ukázek z něj očekával s určitými obavami. "Erotik" mohlo být naprosto skvělé album, nebýt jeho druhé části, respektive několika skladeb, které mi vyloženě vadily. Po ukázkách jsem měl strach, že se Lifelover vydávají cestou právě těch skladeb, které mě od nich odrazovaly. Prvotní dojmy z alba byly rozpačité. Na jednu stranu se mé obavy nepotvrdily a album mělo několik skutečně silných skladeb už na první poslech ("Shallow", "Cancertid"), na druhou stranu značná část alba po relativně dlouhou dobu zněla jako naprosto prázdná vata. Délka alba je rozhodně nestandardní a skvělé pasáže střídaly takové, kdy jsem vůbec nevěděl, co poslouchám. I přes ten pocit prázdnoty má Konkurs ale něco, co mě přimělo pouštět si ho znovu a znovu.
Zcela zásadním rozdílem od prvních dvou alb je výrazná změna atmosféry. Zatímco "Pulver" i "Erotik" jsou dravá a agresivní s perverzním nádechem, "Konkurs" představuje bezmoc a apatii, která je o to horší, že jí probleskují vzpomínky na dřívější sílu. Jako by se sexuální predátor stal najednou sám obětí zamčenou ve svém vlastním sklepě vybaveném jen řetězy a dřevěnou lavicí, trápenou hladem a zimou. Instrumentálně je album jednoduché. První část alba se nese ve znamení onoho klíčového post-punkového důrazu na neměnný až repetetivní rytmus. Velice výrazným prvkem jsou výrazné, jednoduché a zvonivé klávesy. To je klasická podoba Lifelover. Šlo by říci, že se opakují, ale vzhledem k tomu, že celé hudební žánry jsou založené na papouškování pár vlajkonošů, není to zrovna pádný argument. Lifelover mají svoji podobu a budu rád, když se jí budou držet. Po jednom stu soustředěných poslechů se navíc ukáže, že obviňovat je na základě alba "Konkurs" ze stagnace by byl velký omyl.
Vedle rytmických skladeb pak přijdou pasáže poměrně náročné na udržení pozornosti. Bez snahy soustředit se snadno zapomenu, že vůbec něco poslouchám. Repetice pár motivů, bubny stažené do pozadí, místo kytarových ploch jen minimalistické vydrnkávání stále stejných tónů dokola. Běžnému posluchači něco takového zaručeně přijde otupující, nenápadité a hrozně depresivní. A to je právě ono. Mám pocit, že na rozdíl od tak zvaných depresive suicidal kapel se Lifelover skutečně snaží hudbou vyjádřit depresivní stavy. Nebo se o to nesnaží, ale daří se jim to mimoděk. Deprese není smutek ani melancholie, což jsou mnohem příznačnější označení pocitů, se kterými operují dsbm kapely. Deprese jako otupující apatie, nevůle k jakékoli aktivitě, odevzdanost, bezmoc, to je přesně to, co ze skladeb v druhé části alba cítím. Rozhodně nic příjemného. U žádné jiné kapely nebo alba jsem neměl takto silné asociace deprese. Jakoby se ulice nebo podlaha pokoje najednou začaly zalévat stoupající vodou a nebylo kam utéct. Když se do toho skutečně v "Mitt Annexia" ozvaly zvuky drobných vln, pocit topení se byl najednou mimořádně reálný. V těchto chvílích už nemají s post-punkem nic společného. Tady jsou místo Lifelover Jakob bez gradace a s patologickými návaly úzkosti. Určitá post-rockovost je tady skutečně přítomna. Jde ale spíše o prvky, které jsme si zvykli s post-rockem spojovat, než které by stály u zrodu potřeby nějak pojmenovat nový styl.
Instrumentálně je album jednoduché, to se ale rozhodně nedá říct o struktuře celého alba. Ta je buď mimořádně promyšlená, nebo toto zdání umí mimořádně dobře vzbudit. Skladby na sebe navazují, opakují se v nich motivy z předešlých, ze začátku dávajícím nejvíce vzpomenout na starší alba se přelévá do otupujícího středu ze kterého vychází možná nejzajímavější řetězení skladeb na konci alba. Konkurs je mimořádně nepřístupné, temné a depresivní album v tom skutečném slova smyslu, které nabízí hrozně moc pro objevování. Hrozná délka alba, prázdné skladby, repetice rytmu i motivů, bezmoc, to vše jakoby bylo skutečně zamýšleným prostředkem.
