LIFELOVER - KONKURS



Lifelover, Konkurs, post-punk black metal, 2008, Avantgarde Music, Švédsko, www.lifelover.se

Black metal pro odvážné posluchače s naprostou eliminací metalové složky, to jsou Lifelover. Poslední album "Konkurs" jsem po zveřejnění dvou ukázek z něj očekával s určitými obavami. "Erotik" mohlo být naprosto skvělé album, nebýt jeho druhé části, respektive několika skladeb, které mi vyloženě vadily. Po ukázkách jsem měl strach, že se Lifelover vydávají cestou právě těch skladeb, které mě od nich odrazovaly. Prvotní dojmy z alba byly rozpačité. Na jednu stranu se mé obavy nepotvrdily a album mělo několik skutečně silných skladeb už na první poslech ("Shallow", "Cancertid"), na druhou stranu značná část alba po relativně dlouhou dobu zněla jako naprosto prázdná vata. Délka alba je rozhodně nestandardní a skvělé pasáže střídaly takové, kdy jsem vůbec nevěděl, co poslouchám. I přes ten pocit prázdnoty má Konkurs ale něco, co mě přimělo pouštět si ho znovu a znovu.

Zcela zásadním rozdílem od prvních dvou alb je výrazná změna atmosféry. Zatímco "Pulver" i "Erotik" jsou dravá a agresivní s perverzním nádechem, "Konkurs" představuje bezmoc a apatii, která je o to horší, že jí probleskují vzpomínky na dřívější sílu. Jako by se sexuální predátor stal najednou sám obětí zamčenou ve svém vlastním sklepě vybaveném jen řetězy a dřevěnou lavicí, trápenou hladem a zimou. Instrumentálně je album jednoduché. První část alba se nese ve znamení onoho klíčového post-punkového důrazu na neměnný až repetetivní rytmus. Velice výrazným prvkem jsou výrazné, jednoduché a zvonivé klávesy. To je klasická podoba Lifelover. Šlo by říci, že se opakují, ale vzhledem k tomu, že celé hudební žánry jsou založené na papouškování pár vlajkonošů, není to zrovna pádný argument. Lifelover mají svoji podobu a budu rád, když se jí budou držet. Po jednom stu soustředěných poslechů se navíc ukáže, že obviňovat je na základě alba "Konkurs" ze stagnace by byl velký omyl.

Vedle rytmických skladeb pak přijdou pasáže poměrně náročné na udržení pozornosti. Bez snahy soustředit se snadno zapomenu, že vůbec něco poslouchám. Repetice pár motivů, bubny stažené do pozadí, místo kytarových ploch jen minimalistické vydrnkávání stále stejných tónů dokola. Běžnému posluchači něco takového zaručeně přijde otupující, nenápadité a hrozně depresivní. A to je právě ono. Mám pocit, že na rozdíl od tak zvaných depresive suicidal kapel se Lifelover skutečně snaží hudbou vyjádřit depresivní stavy. Nebo se o to nesnaží, ale daří se jim to mimoděk. Deprese není smutek ani melancholie, což jsou mnohem příznačnější označení pocitů, se kterými operují dsbm kapely. Deprese jako otupující apatie, nevůle k jakékoli aktivitě, odevzdanost, bezmoc, to je přesně to, co ze skladeb v druhé části alba cítím. Rozhodně nic příjemného. U žádné jiné kapely nebo alba jsem neměl takto silné asociace deprese. Jakoby se ulice nebo podlaha pokoje najednou začaly zalévat stoupající vodou a nebylo kam utéct. Když se do toho skutečně v "Mitt Annexia" ozvaly zvuky drobných vln, pocit topení se byl najednou mimořádně reálný. V těchto chvílích už nemají s post-punkem nic společného. Tady jsou místo Lifelover Jakob bez gradace a s patologickými návaly úzkosti. Určitá post-rockovost je tady skutečně přítomna. Jde ale spíše o prvky, které jsme si zvykli s post-rockem spojovat, než které by stály u zrodu potřeby nějak pojmenovat nový styl.

Instrumentálně je album jednoduché, to se ale rozhodně nedá říct o struktuře celého alba. Ta je buď mimořádně promyšlená, nebo toto zdání umí mimořádně dobře vzbudit. Skladby na sebe navazují, opakují se v nich motivy z předešlých, ze začátku dávajícím nejvíce vzpomenout na starší alba se přelévá do otupujícího středu ze kterého vychází možná nejzajímavější řetězení skladeb na konci alba. Konkurs je mimořádně nepřístupné, temné a depresivní album v tom skutečném slova smyslu, které nabízí hrozně moc pro objevování. Hrozná délka alba, prázdné skladby, repetice rytmu i motivů, bezmoc, to vše jakoby bylo skutečně zamýšleným prostředkem.

POMALU SNĚŽÍ SMRT [DOWNLOAD]



Výběr, který jsem poskládal na základě výzvy na Sludge Swamp. 5 skladeb a 56 minut mrazu, sněhových bouří a vichru zpětných vazeb, kde neruší zbytečné hraní; uzavřených dokonalým duetem jak z muzikálu, který bych rozhodně chtěl vidět. Zvuková vichřice "Cursed Realms" je společně s "Bathory Erzsebet" nejlepší skladbou, jakou jsem od Sunn O))) slyšel. Obecně je mi mnohem bližší kytarový drone právě Monarch! nebo Otesanek, od kterých mě baví vše. Když navíc Emilie přízračně zpívá čistým hlasem, přestává pro mě okolní svět existovat. "Bridges" patří do mého užšího výběru tvorby Neurosis (společně asi s deseti dalšími skladbami) a "Obscured" je NAPROSTÁ perla. Hraním výběru pořád dokola se snažím přivolat sníh. (Pro pořádek, na obrázku je Sasha Grey.)

1 Neurosis - Bridges
2 Monarch! - Rapture
3 Sunn O))) - Cursed Realms (Of The Winterdemons)
4 Otesanek - Oceans
5 Celtic Frost - Obscured

SWITCHBLADE - 19:30 [VIDEO]




Krátký výsek jinak asi dvacetiminutové skladby z dvojskladbového alba z roku 2006. Jako všechny ostatní alba Switchblade bezejména, skladba je bezejmená jakbysmet (kapela je označuje délkou). Vokály obstaral E ze švédských black metalových Watain. Moji recenzi na album najdete tady. Zpočátku hráli Switchblade rychlý, mrazivý hardcore s industriálně odtažitým nádechem, postupně přešli do experimentálních vod. Poslední alba byly každé trochu jiné. Těším se na nové, které by mělo být co nevidět hotové.

Země je spálená a lesy plné mrtvých a polámaných stromů jsou jen o něco černější než obloha bez hvězd. A vy stojíte uprostřed zcela sám s popálenými dlaněmi.

SORTSIND - SÅR [DOWNLOAD]



Sortsind (Černá mysl) byli dánská kapela, hráli od roku 1999, vydali trojskladbové album Tomhed, Sår a More Days, to vše je pak obsaženo na 2xLP Vanvid. Jde o black metal s blast beats, středními tempy, ambientními pasážemi a zcela mimořádným hysterickým děsivým vokálem. Dohromady to tvoří naprosto neuvěřitelně zlou a čarovnou atmosféru. Sortsind v sobě mají divokost starého black metalu i něco z dsbm, ostatní dsbm kapely jsou ale vedle Sortsind jen melancholie pro děti. Tohle jsou skutečné děsy puštěné ze řetězu. Dokonce i ambientní pasáže jsou výborné, zvláště díky stále přítomnému HLASU, který šeptá cosi o satanovi. Ideální čas pro Sår jsou noční cesty přes les, vylidněné rozbité části města nebo opuštěné garáže. Za tmou najednou tušíte obrysy zřícených hradů se sklepy plnými zneužitých roztrhaných těl, plazící se vyděšené zdegerované přízraky se zřetelnými vrozenými vadami a řetězy na rozedřených rukou a dezorientované stíny, jak si zoufale snaží nasoukat cáry střev zpět do roztrženého břicha. Názvy skladeb jako "Mezi nemrtvými", "Já jsem zima", "Mezi šedými pomníky", "Hroby u hradu", "Černé slzy" či "Nemocná mysl" přesně odpovídají dojmu, jaký z hudby Sortsind mám, texty budou zřejmě stát také za to (Sår je v dánštině, překlad mám z last fm od Botofta). Ve zkratce, je to nádhera.

Všechny jejich věci jsou volně stáhnutelné na jejich last fm, tady je odkaz na Sår v jednom souboru - DOWNLOAD. (Díky udt za prvotní doporučení.)

BOHREN & DER CLUB OF GORE - DOLORES



Bohren & Der Club Of Gore, Dolores, noir jazz, 2008, [Pias] Recordings, Ipecac Recordings, Německo, www.bohrenundderclubofgore.de

Na nové album Bohren & Der Club Of Gore jsem narazil zcela náhodou. Ani nevím proč, ale myslel jsem, že už nehrají. Bez ohledu na to jim letos vyšla deska Dolores. S Bohren & Der Club Of Gore mě seznámil Hejno vran po zjištění, že mě okouzluje atmosféra Twin Peaks. Protože to je přesně to, co Bohren v sobě mají. Ten naprostou temnotou prosycený magický realismus, kdy na první pohled může vše vypadat normálně, ale hranice které jsme se naučili brát za samozřejmé neplatí.

Nemůžu říct, že bych byl zrovna fanoušek jazzu. Jak přijde na technické exhibice a improvizační smrště, mám chuť utrhnout si uši. Na to jsem moc velký primitiv. Na druhou stranu zvuk a uvolněnost cool jazzu je nádhera. Bohren si z jazzu berou právě to, co na něm mám rád, a míchají to s posmutněle nočním městem, dark ambientem a filmově noir atmosférou (alespoň tedy od roku 2000, první dvě alba ještě s kytarami neznám).

Dolores technicky vzato má všechny ty atributy, které z Bohren & Der Club Of Gore dělají výjimečnou kapelu. Jenže když vezmu skvělé album Sunset Mission, Dolores vedle něho zní jako projekt chudého fanouška, který významnou část alba zahrál na malé laciné klávesy. Jejich protivně midi zvuk je zcela dominantním prvkem alba. Jako byste vzali Sunset Mission nebo Black Earth a nahráli to ve verzi výtahové hudby. V podstatě se to ale s touto myšlenkou stává docela zábavným. Výtahy korporací a nákupních center by Dolores rozhodně obohatila o netušené. Obsluhu výtahu by dělal trpaslík a za skleněnou stěnou by mělo sněžit. Atmosféra produkce kapely je stále vydařená. Jen místo hřejivého analogového zvuku je to lacině plastové, bez ničeho, co by to vyrovnávalo, zvláště v první polovině alba. Něco je stejné jako dřív, něco horší. Nevidím žádný důvod, proč poslouchat Dolores místo Sunset Mission (samozřejmě pokud Sunset Mission už neznáte nazpaměť).

Dolores se zdá být trochu nepochopitelným krokem u velice sympatické kapely. Přitom by stačilo klávesy nahradit zvukem skutečného klavíru a úroveň alba by výrazně stoupla. Bohren & Der Club Of Gore jsou stále jedineční, jen tentokrát nehrají nic nového a o něco hůř. Pořád to ale má něco do sebe a vinylová verze mě přece jenom láká.

LVMEN - HERON



Lvmen, Heron, ambient hardcore/post-rock, 2008, Day After, Česká republika, www.myspace.com/lvmen

Lvmen jsou bezesporu výjimečná kapela. S každou deskou zní tak trochu jinak a přece zcela nezaměnitelně a jedinečně. Tak nějak lvmenovsky. Raison D’Etre obdivuju od jeho vydání, Mondo se v nepřístupnosti pustilo ještě o krok dál, a přesto se mu povedlo v mých očích svého skvělého předchůdce překonat (co se debutu týče, poslechnu si ho rád, ale vedle těchto dvou dlouhohrajících desek mu patří až třetí místo). Jejich nepravděpodobně ambientní hardcore nerozlučně spojený s atmosférou Markéty Lazarové, to je syrový mráz zalézající za nehty, nebe plné těžkých mraků a ohlušujícího vichru. Povrchní přirovnávání k Neurosis je vedle projekcí při koncertech a enigmatičnosti obou kapel možno obhájit faktem, že ani jedna z těchto kapel nemá žádnou skutečně podobnou (ostatní přirovnání opravdu jsou pouze větší či menší pitomosti).

Heron je opět někde jinde než kterákoli jejich předchozí nahrávka. Mimo samplů téměř instrumentální hudba má najednou mnohem blíž k rocku, resp. post-rocku, než k hardcore v jakékoli podobě. Naštěstí jde o vzácný případ post-rocku s pořádnými zuby i pořádnými kytarami. I přes převažující instrumentálnost se vytratilo ono ambientní pojetí, které dávalo zcela zapomenout na standardní nástroje a nechávalo mě na promrzlém strništi pod zamračenou oblohou. Hudba Lvmen byla vždy nerozdělitelný celek, najednou sleduji přechody od výraznější basy ke kytarové pasáži a podobně. Plechový zvuk bicích je dalším faktorem zbytečně držícím pozornost na povrchu. Nedá se říct, že by se produkce změnila nějak drasticky, stále je poznat, že jde o Lvmen. Velmi výrazná je ale změna atmosféry. Sem tam se objeví ta specifická tíseň, která mě u nich vždy přitahovala, po většinu času jde ale o citově neutrální desku, která spíše než na abstraktním prožitku, se kterým je třeba se ztotožnit, staví na univerzálnější energii hudební gradace.

K nejsilnějším momentům alba patří rozhodně skvělá „XIX“, která přes pomalý začátek dává nejvíce vzpomenout na kouzelnou atmosféru starých Lvmen, podobně jako „XVI“ s dlouhým samplem v polštině (alespoň myslím). Dojem z „XVI“ mi bohužel kazí rozverná kytara v závěru. Vyloženě rušivý je nesmyslně náhlý konec druhé „XV“, po kterém album vlastně začíná nanovo. A podobných prvků má album víc. Žádný ze samplů také nedosahuje síly libovolné pasáže z Markéty. Remixy dopadly výrazně lépe, než jsem se obával, pořád je ale dobře, že jsou pouze na vinylu, kde se dají bez problému odrušit. Bonusy na CD bourající skladbu alba, to je mor.

Zatímco na instrumentální pojetí jsem byl po koncertě připraven a těšil se na něj (nemám vždycky chuť ždímat emoce do poslední kapky, i když zrovna Husarova křiku je velká škoda), příklon k rockovému pojetí je zklamáním. Lvmen na Heron ztratili něco ze své jedinečnosti a zařadili se ke skupině kapel hrající rock pod maskou post-hardcore. Místo malování sychravě rozmáchlých obrazů prostě jen hrají.

Nechci desku soudit z nějakého pohledu pochybně objektivních kvalit. Lvmen na Heron jenom začínají hrát pro jiné publikum než dřív. Tipuji, že fanoušci produkce takových Silver Rocket kapel budou velice spokojeni.

EMO VIOLENCE



Na grindcore fóru se nedávno Utopie ptal, co si má představit pod pojmem emo violence. Vzhledem k tomu, že jsem se tento směr jednu dobu zajímal hodně, něco jsem mu k tomu napsal. A vzhledem k tomu, že v češtině jsem o tom snad nic nečetl, dám to i sem, v trochu rozšířené verzi.

Emo violence je především kombinace emocore a power violence. Z pv to má rychlost a hardcorovost, z ema ukřičený vokál (takže žádné štěkání jako v pv) a trochu pestřejší paletu emocí, než jenom nasranost (z toho plyne, že kdo by chtěl něco označovat za emo violence, měl by tušit, jak zní power violence). Doporučuju kapely In/Humanity a Palatka, ty jsou asi nejzásadnější. Z dalších pak End Of The Century Party, Jenny Piccolo nebo Guyana Punch Line (tam byl Chris Bickel - vokalista z In/Humanity). Všehovšudy to hrálo asi tak deset kapel:)

Dnes se tak vzhledem k diskreditaci pojmu screamo často říká tvrdým diy screamo kapelám, ty už ale nemají ty pv vlivy. Typicky jde o Orchid, Raein, Tristan Tzara. Nijak zvlášť mi to nepřesné označování nevadí, protože emo násilí se na ně docela hodí a ani In/Humanity nemají všude krkolomný pv rytmus, jen mi přijde, že není od věci vědět, kde se to označení vzalo. Na druhou stranu, kapely typu Tristan Tzara jsou stejně jenom zrychlený a ukřičený indie rock, který s hardcorem nemá nic společného, což se projevuje hlavně kytarami a potvrzuje obaly. Mám rád na obalech atmosféru. A kytary ne-subtilní. A nejen proto mám rád vedle klasických emo violence kapel pageninetynine, Majority Rule a Welcome The Plague Year - temnota, emoce a hardcore.

A jen tak mimochodem, emo v jakékoli podobě bylo nenáviděno dávno předtím, než se to skrz televizi dostalo k dětem a ty pak ke šminkám. Takoví Spazz na to plivali už dávno předtím, protože hubená přecitlivělá děcka přece do harcore nepatří. Takže jestli si myslíte, že když posloucháte to pravé, staré emo, hardcore punks se vám nebudou posmívat, tak se pletete:)

FESTA DESPERATO - NA POČEST HRDINŮ [VIDEO]



Festa Desperato je rozhodně jedna z mých nejoblíbenějších hardcore kapel, bez ohledu na dělení na české a zahraniční. Mám rád crustové hluboké vokály, klasický crust mě ale většinou nebaví tempem a přemírou punkového základu. Přece jenom jsem míval blíž k metalu než punku. Festa má tempo vražedné a přesně se mi trefuje do chuti kombinací hardcorové přímočarosti a metalové temnoty.

Toto video ke skladbě "Na počest hrdinů", která je z LP kompilace brněnských kapel "Spalte Brno na prach", bylo natočeno na prvním koncertě Blackened Emotions ve zkušebně See You In Hell. Blackened Emotions pořádají koncerty propojující crust, black metal a downtempo, zatím proběhly koncerty BE tři, z toho k prvním dvěma lze pořídit DVD-R celého koncertu. Z DVD Blackened Emotions 1 je právě i klip Festy. Ta v současné době shání bubeníka - pevně doufám, že se nějaký objeví a že bude Festa Desperato fungovat ještě co nejdéle.

DVD lze pořídit přes Gasmask Records, Ultra Doom Talibana nebo Satan's Punk, natočeny byly eyecannotdie.

EVIDENCE SMRTI - A ZŮSTANE JEN STRACH [VIDEO]




První oficiální videoklip EVIDENCE SMRTI z produkce eyecannotdie.

EVIDENCE SMRTI - DEMO



Evidence Smrti, Demo, raw hardcore thrash, 2008, Gasmask Records, Česká republika, www.myspace.com/evidencesmrti

Vzduch se tak naplnil sazemi, že všichni vidíme zrnitě v různých odstínech černé. Řeky se změnily v pomalu se pohybující masu mrtvých těl. Každý nádech pálí a ohořelé trosky lidí se bezcílně potácí nekonečným strništěm. Vše, co nám zbylo, je Evidence Smrti. Devět jizev a každá značí smrt.

Hned s první titulní jizvou je jasné, že v tomto pekle jsme ještě nebyli. Tíseň a nervozita jako před bojem a smutek ze vzpomínek na čistý vzduch spolehlivě vyvolává mrazení v zádech. Nenapadá mě jiná hardcorová deska s lepším úvodem. Ono zamrazení se pak hned několikrát vrátí, ačkoli celý proces zjizvení trvá jen šestnáct minut. Předmětné demo Evidence Smrti je syrovým hardcore punkem s několika prvky zásadně jej vymezující ze zaběhaných představ o žánru. První a na první poslech nejpatrnější osobitostí je zpěv. Místo předpokládaného nelidsky navztekaného řevu předvádí Hniloba něco na způsob starého thrash metalu či stenchcore (pra-crust typu Amebix). Z mé strany to chvíli trvalo, ale nakonec je to právě ta atmosféra zastřeného hlasu, pomalého frázování, minimalistických melodií a naprosté srozumitelnosti, co staví Evidenci tak výrazně mimo řadu. Lze jen doporučit nehodnotit na základě prvotního překvapení. Oproti thrash metalu i stenchi ale za hlasem zuří hardcore peklo bez kudrlinek a protahování (třeba právě Amebix bych měl mnohem raději mít kratší skladby). Skladby se pohybují v rozmezí jedné až dvou minut, během kterých se řekne vše podstatné a nic se zbytečně neopakuje. Kytara navíc i během toho stíhá rozsévat smutek krátkými a na kost ohlodanými melodickými sóly. V otevírací "Evidenci Smrti", v "Naruby" a v závěru "Neexistujícího Smíru" je kytara právě tím faktorem, který způsobuje ono mrazení v zádech. Mimo to pak k nezvykle silným momentům patří chraplavé volání "Ježíši! Pomiluj své děti! Táhnou – na Jeruzalém!" do zuřící "Obětovat Duše" a vlastně úplně celé skladby "Neexistující Smír" a "Záblesk". To vše jsou ale spíš jen vypíchnuté momenty z toho, jak je to celé dobré. Se srozumitelným zpěvem pak hrají roli větší než obvykle i texty. Ty zcela přesně dokreslují atmosféru nihilismu a syrovosti ve světě spáleném válkou s typickou přímočarostí. Zapomeňte na budovatelský hardcore s texty typu "nikdy nezober drogu". Tady vládne SMRT!

Evidence Smrti spojuje zuřivost hardcore punku se špínou Hellhammer (a vůbec proto-blacku) a post-apokalyptickou atmosférou Amebix přirozeně a extrémně zábavně. Takový anachronismus s naprostou eliminací nudy je vzácnost. Ruce se samovolně stahují do křečovitých pařátů a hrozí k nebi. Prvních devět jizev Evidence se rychle zařadilo k záležitostem, bez kterých by mi něco chybělo. Vyřezání dalších bude povinnost. Navíc na živo platí vše, co bylo řečeno, jenom víc. TESTIMONIUM MORTIS!

SADEYE SPEAKS I

Metalnation končí a předstírat profesionalitu na jiném zinu mě neláká, takže zbývá tato možnost. Méně je někdy více. Nevím jak dlouho bude ještě metalnation online, ale zatím jsou mé starší recenze k nalezení tady.